Růže a stín
První fáze ženy:
Je milá, hodná, usmívá se,
do očí cudně nedívá se,
připravena plnit každé přání...
Co sama chce?
... to nemá zdání![](/obrazek/2/ruze-v-dlanich-obrazek0001-jpg/)
Jak ovečka jde uvnitř stáda,
už netuší, co měla ráda,
je ovcí bílou, nejbělejší
- tím pochybnost se ukonejší.
Je bílou růží bez trní,
co nepíchá ... a nevoní.
Ta krása je jen domnělá
jak kytka, co je umělá.
Co výhod skrývá toto bytí?
Bez slunce, vody ... - může býti.
Bez živin země držet půst......
tak nelze, Bože, Nelze růst!!!
Jde na mě z toho trochu strach,
vždyť místo včelek - sedá prach.
Je sice krásná růže bílá,
však není,
není,
...NENÍ ŽIVÁ!
Druhá fáze ženy,
co uvnitř všechno mění:
Když přestane mít chuť být hodná,
je nutné stát se akce-schopná.
Teď její vzor
je vztek a vzdor.
Pak přes podoby deprese
jí probouzí se agrese.
A vzdor a vztek
je černý lék.
Je vzpupná, ječí, nehlídá se,
je černou kněžnou v plné kráse.
na sebe hledí s nechutí,
je černo-černou labutí.
Jsou bolavé ty černé lekce,
však náhle vidí, co už nechce.
Dny bolesti a vzdoru plny,
té růži začnou růsti trny.
Zoufalá se ptá co s tím,
vždyť žije teď svůj černý stín.
Jen vztek a vzdor
je její vzor.
Jak vlčí žena k luně vyje
kdo cítí bolest - ZASE ŽIJE.
A černý lék
je vzdor a vztek.
A tak se na to dívá svět,
jak krví svou si barví květ.
Třetí fáze ženy
je teprv konec změny:
Už chápe teď, že býti hodná,
znamená vlastně ne-svobodná.
Že dobro x špatno prý tu je?
Však kdo to vlastně určuje?!
A jizvy černo-bílé doby
jsou přítomny jak padlých hroby.
A na nich kvíítí mnoha jmen
jak skryté zdroje síly žen.
To zpěv a hudba ženu živí,
tanec, hudba se jí líbí
a kvítka básní, obrázků -
má plné kapsy oblázků.
I příroda jí učí svoje,
kde nalézat má další zdroje.
Oheň, voda, vítr, vzdch,
či pampeliška - věrný druh.
Měsíc i země silou svojÍ
ji živí a staré rány hojí.
Rázem vidí v barvách duhy
sebe i všeho tvorstva druhy.
Poslouchá svůj vnitřní hlas,
kam zaměřit chce všechen čas.
Z očí jí sklouzla černá páska
a tedy ví, že čas je LÁSKA.
Tak našla žena svoje JMÉNO,
je z barev duhy upleteno.
To nejhezčí jsou ženy vnady,
když spojí všechny proti-klady.
Pak napájí jí svatý grál
a vnímá svůj potenciál.
A náhle jinak vidí muže,
jak rytíře řádu růže.
Pak samo se to podaří,
že obklopí ji templáři.
Je sama svého žití strůjcem
a srdce je jí dobrým vůdcem.
Už nepodléhá rutině,
tak život tvoří...
... bohyně.
A jsou-li další fáze ženy?
Pak pro mě zatím utajeny.
Hanka
jaro 2012
Růže a stín
První fáze ženy:
Je milá, hodná, usmívá se,![](/obrazek/2/ruze-v-dlanich-obrazek0001-jpg/)
do očí cudně nedívá se,
připravena plnit každé přání...
Co sama chce?
... to nemá zdání
Jak ovečka jde uvnitř stáda,
už netuší, co měla ráda,
je ovcí bílou, nejbělejší
- tím pochybnost se ukonejší.
Je bílou růží bez trní,
co nepíchá ... a nevoní.
Ta krása je jen domnělá
jak kytka, co je umělá.
Co výhod skrývá toto bytí?
Bez slunce, vody ... - může býti.
Bez živin země držet půst......
tak nelze, Bože, Nelze růst!!!
Jde na mě z toho trochu strach,
vždyť místo včelek - sedá prach.
Je sice krásná růže bílá,
však není,
není,
...NENÍ ŽIVÁ!
Druhá fáze ženy,
co uvnitř všechno mění:
Když přestane mít chuť být hodná,
je nutné stát se akce-schopná.
Teď její vzor
je vztek a vzdor.
Pak přes podoby deprese
jí probouzí se agrese.
A vzdor a vztek
je černý lék.
Je vzpupná, ječí, nehlídá se,
je černou kněžnou v plné kráse.
na sebe hledí s nechutí,
je černo-černou labutí.
Jsou bolavé ty černé lekce,
však náhle vidí, co už nechce.
Dny bolesti a vzdoru plny,
té růži začnou růsti trny.
Zoufalá se ptá co s tím,
vždyť žije teď svůj černý stín.
Jen vztek a vzdor
je její vzor.
Jak vlčí žena k luně vyje
kdo cítí bolest - ZASE ŽIJE.
A černý lék
je vzdor a vztek.
A tak se na to dívá svět,
jak krví svou si barví květ.
Třetí fáze ženy
je teprv konec změny:
Už chápe teď, že býti hodná,
znamená vlastně ne-svobodná.
Že dobro x špatno prý tu je?
Však kdo to vlastně určuje?!
A jizvy černo-bílé doby
jsou přítomny jak padlých hroby.
A na nich kvíítí mnoha jmen
jak skryté zdroje síly žen.
To zpěv a hudba ženu živí,
tanec, hudba se jí líbí
a kvítka básní, obrázků -
má plné kapsy oblázků.
I příroda jí učí svoje,
kde nalézat má další zdroje.
Oheň, voda, vítr, vzdch,
či pampeliška - věrný druh.
Měsíc i země silou svojÍ
ji živí a staré rány hojí.
Rázem vidí v barvách duhy
sebe i všeho tvorstva druhy.
Poslouchá svůj vnitřní hlas,
kam zaměřit chce všechen čas.
Z očí jí sklouzla černá páska
a tedy ví, že čas je LÁSKA.
Tak našla žena svoje JMÉNO,
je z barev duhy upleteno.
To nejhezčí jsou ženy vnady,
když spojí všechny proti-klady.
Pak napájí jí svatý grál
a vnímá svůj potenciál.
A náhle jinak vidí muže,
jak rytíře řádu růže.
Pak samo se to podaří,
že obklopí ji templáři.
Je sama svého žití strůjcem
a srdce je jí dobrým vůdcem.
Už nepodléhá rutině,
tak život tvoří...
... bohyně.
A jsou-li další fáze ženy?
Pak pro mě zatím utajeny.
Hanka
jaro 2012